Velmi pochmurný přízpěvek

    Stalo se to v nejparnějším létě a přesto mi z toho běhal mráz po zádech.

     Nádraží ve větším městě, je jedno kde to bylo. Parno. Vlaky jezdí, hlášení z amplionů, spousta spěchajících lidí prochází kolem na svojí cestě. Maminky z kočátky, veselý mládežníci s batohy...

      A  tak si většina znich ani nevšimla, že na jednom vzdáleném konci rozhléhlé nádražní haly skončil příběh jednoho lidského života. Možná něči unavené srdce nevydrželo to strašlivé parno. Šla jsem náhodou kolem. Nevím kdo to byl. Jestli muž nebo žena, starší, mladší.(Mohla jsem ten výjev snado minout, nevšimnout si ho v tý obrovský spoustě lidí. Viděla jsem jen tělo přikryté plachtou...a lidi spěchající apaticky kolem.(Ano stála tam i sanitka, kterou někdo musel zavolat, takže někdo si všiml, ale teď, teď už byl všude klid. Jako by se nedělo nic mimořádnýho. Proč se vzrušovat, když už je stejně po všem.) O kus dál někdo klidně svačil.

     A upoceného zřízence pohřební služby s černými nosítky (na zádech se mu rýsoval mokrý flek), který prostě plnil svůj pracovní úkol a možná myslel na to, co žena udělá doma k večeři, až to parno se už  nedá vydržet....odnesli ho, pohřební vůz odjel, sanitka odjela a vlaky jezdili dál a lidi v hale chodili dál jako by se nic nestalo, žádný pozdvižení, nic, žádné vzrušení, nic...a já jsem taky odjela svým směrem, jinam, za svými záležitostmi, za dalšími horkými dny, ale občas si na ten výjev vzpomenu.

     A přemýšlím, kdo to asi byl, kam chtěl odjet, nebo odkud přijel a proč jeho život skončil tak náhle, zrovna v nádražní hale, na nejanonymnějším místě, kde si  nidko nikoho nevšímá, kde ani lidská smrt nikoho nevzruší...a myslím na to, že náš svět taky často připomíná takovou nádražní halu, kde všichni jen prochází a že já taky jednou umřu (a moji přátelé umřou a všichni známí a příbuzní umřou) a lidi budou chodit dál, a vlaky pojdou dál, jakoby se nic nestalo.....(ale věřím, že Bůh, Bůh zná všechny lidi jeménem. I toho chudáka, náhle zkonavšího v nádražní hale. I toho upocenýho zřízence s tlustým krkem a skvrnou potu na zádech i všechny ty lidi v hale. Moc mně ta naděje těší.)