Nedostatkové zboží

     Tak už je to zase tady. Čas loučení, těšení na prázdniny a taky čas stěhování z privátů, intrů, kolejí a jiných dočasných útočišť zpátky domů. Je to čas euforie a těšení na jedné straně a čas loučení a nostalgie z konce na straně druhé. Čas víry ve šťastné shledání a čas loučení s těmi, kdo odcházejí na své životní pouti o stanici dál...

     Já mám však na konci akademického roku ještě jeden prozaičtější úkol. V pokoji se mi za těch dlouhých deset měsíců vždycky nashromáždí množství více, či méně roztodivných předmětů, které je třeba roztřídít na ty, jichž je třeba se nemilosrdně zbavit a na ty, jimž bude pro násedující rok ponecháno právo na existenci. Těch druhých je samozřejmně vždycky víc, ačkoliv u spousty z nich by zdravý rozum velel je co nejrychleji odlifrova do věčných lovišť. (Příznivci Marie Kondo a jejího radikálního způsobu úklidu, raději dál nečtěte). Ale znáte to. Je mnoho důvodů proč si všechny ty zlámané deštníky, brožury nejroztodivnějšího obsahu, lejstra, suvenýry a tretky, nenositelné kusy šatstva, dětské malůvky, a další podivnosti ponechat. Jde například o důvody ekologické (Víš kolik vody a dalších zdrojů spotřebovali na to, aby tu věc vyrobili? A ty ji vyhodíš, když by se třeba ještě někdy dala použít) ekonomické (jednou to budeš potřebovat a budeš to pak muset draze kupovat. A co když to pak už vůbec neseženeš.) sentimentální (tahle účtenka pochází z nákupu se spolubydlící, která se odstěhovala na druhý konec republiky, budeš na ni mít alespoň památku, och kresba od postižené holčičky z praxe, to nemůžeš vyhodit) charitativní (jednou to třeba budeš moct někomu dát) a jiné (co kdyby se ti to někdy hodilo, třeba půjdeš na karneval za mrkev a tenhle oranžový komplet pak bude k nazaplacení).
Nakonec se na podlaze krčí směšná hromádka věcí vyřazených (pro bližší představu asi jako Kunětická hora) a velohora z věcí, které si chci určitě odvézt domů (zhruba velikosti Mont. Blancu) (Pardubičáci prominou, nemám nic proti jejich hoře, ale ve srovnání s MC. Blancem je přeči jen o něco menší:)

Jelikož nemám tolik a tak objemných zavazadel, do nichž bych to všechno zabalila a není možné všechny ty krámy stěhovat jen tak v náručí, je třeba sehnat nějaký vhodný obal. Nejlépe papírovou krabici, čili banánovku.

Jenže tady právě nastává problém. Z domova jsem byla zvyklá, že jste si prostě došli do samoobsluhy a tam vám krabici bez problému dali. Brzy jsem ovšem zjistila, že sehnat v Krajském městě papírovou krabici není až tak lehký úkol.

Já: Dobrý den! Nemáte prosím papírovou krabici?

Prodavačka: Krabici? Jak jako krabici?

Já: No velkou papírovou krabici. Na stěhování, víte.

Prodavačka: Ach tak, krabici. Stačila by vám do bot?

Já: No asi nestačila, v krabici od bot toho moc neodstěhuju (pokus o křečovitý úsměv), ale díky za ochotu!

Prodavačka: Ale třeba by něco mněli vedle v zelenině.

V zelenině

Já: Dobrý den. Potřebovala bych krabici.

Prodavačka: Jak to myslíte?

Já: No krabici. Na zabalení věcí. Stěhuju se.

Prodavačka: Ach tak. Máňo máme nějakou krabici?

Máňa: Jak to jako myslíš, krabici....

Prodavačka. Ale třeba budou mít něco vedle....

Já: Nemáte prosím krabici?

Prodavačka: Bohužel nemáme. Všechny krabice sežralo krabicové monstrum....

Já: Achta tak. Tak se nezlobte a monstrum ode mne pozdravujte.

    Takhle nějak to s většími, či menšími obmněnami vypadá každý rok. A vždycky si říkám, že příští rok si dám pozor, budu tu těžce získanou krabici opatrovat jako oko v hlavě abych ji nemusela zase shánět. A vždycky to dopadne jinak. (Letošní krabice byla kupříkladu roztříhána na loutkové divadlo.)

      A tak tu sedím a přemýšlím, jak to letos bude a do kterého obchodu se pro krabici vypravit nejdříve. Je to takový nekonečný příběh, takže se v nejbližších dnech můžete určitě těšit na další pokračování, v němž se dozvítě, jak dopadl aktuální ročník krabicového tažení a jaká je nynější situace na trhu.