Nedostatkové zboží 2

  Už si přesně nepamatuju, jak moje krabicové tažení dopadlo v prvních letech mého pobytu mimo domov, ale vzhledem k tomu, že jsem se vždycky nějak odstěhovala, tak nejspíš dobře.

     Někdy jsou výsledky prada trochu kuriózní. Například vloni se nade mnou nakonec smilovali ve zverimexu (prý jestli mi nevadí, že v krabici byla živá zvířata a trochu smrdí. Nevadilo. V tu chvíli by mi nevadilo, ani kdyby mi řekli, že v krabici transportovali živého skunka, tak ať se neleknu, že trochu smrdí.) Nesmrděla trochu, smrděla hodně (ikdyž na na skunka to asi nemělo, uznávám), ale smaradlavá krabice je taky krabice.

    Ovšem na lotošní stěhovací příběh nic z toho co jsem v této oblasti zažila nemá. Je to příběh mírně tragikomický, ale s dobrým koncem, vypovídající nejen o lidské zákeřnosti, zradě, neochotě a chuti pobavit se na cizí účet, ale taky o ochotě a dobrotě prostého člověka. (Tedy vše co má obsahovat zprávný romantický příběh, jen ta lásku a svatba tam chybí, ale místo ní je tam zase ta krabice)

      Tedy po drobných neúspěších v menších obchodech jsem se vypravila rovnou do Tesca (tam přece musí mít krabic, že nevědí co s nima?). Po chvíli okounění, jsem nakonec oslovila chlápka s kravatou a mikrofonem na klopě. Tvářil se velmi přeochotně , což mě ukolébalo(pohádková chyba číslo 1. Zlá čarodějnice, naoko se tvářící jako hodná babička). "Och, tak to musíte na personální vrátnici, to je za sedmero řekami a sedmero horami (veskutečnosti někde mezi únikovým východem číslo 3 a WC pro personál, ale to je fuk) tam vám krabici vydají, já je informuju." Tedy po dlouhém, předlouhém putování, vyptávání a hledání (zřejmně mají v Tescu nějakou obdovu bludného kořene) jsem nakonec kýžené místo opravdu našla. Jenže, jak se ukázalo, ten chlap co mně tam poslal, byl hlavní padoch tohohle příběhu.

Vrátný: Co tu chces holčičko?

Já: Krabici prosím (málem jsem dodala vlku)

Vrátný:( Tváří se jako bych chtěla PIN k jeho bankovnímu účtu) Jakou krabici?

Já: snažím se vysvětlit, jakou krabici chci a kdo mně tam poslal, ale nějak se to nedsetkává s úspěchem.

Vrátný: My tu žádnou krabici nemáme! Kdy bychom ji tu asi tak vzali? Ostatně to není jen tak. Všechny krabice jsou evidované, musel by se zavolat manažer, musel by podepsat převzetí, byla by s tím hromada papírování. (Fakt jsem si řekla o krabici a ne klíče k tajnému sejfu?)

Já: No tak se nezlobte (rychle mizím)

Vsadím se, že o tom, jak tam nějaká, zřejmně pomatená, osoba sháněla krabici si budou zdejším zaměstnanci vyprávět ještě nějakou dobu.

Tady by mohl celý příběh smutně zkončít. Jenže nekončí. Ve mně se totiž v tu chvíli probudila obrovská chuť to nevzdat a tu zakletou krabici vysvobodit. Chvíli jsem jen tak okouněla v krámě a přemýšlela jak na to. Nakonec jsem jen tak nazdařbůh oslovila pána, přerovnávajícího zboží v oddělení ovoce a zeleniny. A měla jsem štěstí. Jak byl ten předchozí padouch, tak tohle byl zřejmně pohádkový dědeček (ikdyž neměl bílý vous a vlastně asi nebyl až tak moc starý). "Krabici? Ale jistě. Mám jich vzadu ve skladišti spoustu. Kolik jich chcete? Hned ji přinesu. Ne nebyl to krásný sen. Pán se skutečně za chvíli vrátil s krásnou papírovu krabicí a dotazem, jestli nechci ještě nějakou. (byla jsem v pokušení nahrabat si krabice až do konce studií, ale špatně by se mi vezli autobusem). Tak jsem mu srdečně poděkovala a šla. (Pokud čekáte, že se ta krabice nakonec ještě proměnila v krásného prince na bílem koni, tak vás zklamu. Ostatně, k čemu by mi teď byl krásný princ? Potřebovala bych spíš stěhováka)