Modlitba a služba....

....by měly patřit k základnímu životnímu programu každého křesťana. Patří k sobě a jedna bez druhé jaksi nejsou ono. 

Modlitba a služba je taky název akce, pořádané několikrát do roka sestrami Boromejkami v Moravských Budějovicích. Mladé ženy a dívky přijíždějí obvykle na týden k sestrám, aby se zde společně s nimi modlily a slavily eucharistii a zároveň věnovaly svoje síly a schopnosti starým a handicepovaným lidem v Domě sv. Antonína, který sestry zpravují.

Když jsem na tuto akci odjížděla v loni v létě prvně, měla jsem jen velice nejasnou představu do čeho jdu. Přesto jsem však v sobě našla dost odvahy, abych nasedla do autobusu a vydala vstříc neznámým lidem a úplně novým zkušenostem téměř na opačnou stranu republiky.

Jelikož  jsem katastrofický typ a prekérní (při pozdějším vyprávění humorné) situace se na mně lepí jako vosa na bonbón, zažila jsem cestou bloudění, málem jsem předčasné zkončila v Jihlavě, ale na konec jsem s téměř dvouhodinovým zpožděním oproti původnímu plánu dorazila na místo určení.

     První překvapení byl samotný klášter sester. V mých představách (podpořených několikerou zkušeností) vypadal do té doby klášter jako rozhlehlá, velkolepá budova, se studenými chodbami a klenutými stropy, kde se každé slovo rozléhá několikánásobnou ozvěnou a kde si člověk připadá strašně maličký a ztracený. Klášter, který vypadá jako rodinný domeček (a vlastně to rodinný domeček v nejvlastnějším smyslu toho slova i je) mně tedy docela překvapil. Dalším překvapením bylo to, že v místnosti, kde jsem měly spát se nenacházela ani jedna postel, ačkoliv v pokynech bylo jasně napsáno, že budeme spát v posteli a nemáme si brát spacák. Sestřička nás nejdřív nechala pobaveně hádat, kde že to budema spát a nakonec k našemu překvapení otevřela jednu ze skříní a z ní se vyklopilo dvojlůžko na nemž byly popruhy připevněné peřiny.

První chvíle pro mě byly docela krušné. Ba místy jsem neměla daleko k zoufalství a došlo i na nějakou tu slzu. Co já tu vlastně dělám? Já se sem přece vůbec nehodím!!! Jsem k ničemu!! Jasně si vzpomínám, na první paní kterou jsem měla nakrmit. Paní, které bylo rovných 100 let, velmi slabá, ležící... a miska velmi řídké kaše, kterou jsem do ní měla dostat. A moje nešikovnost, která spolu s nedostatkem zkušenosti způsobila, že paní toho tenkrát z večeře moc neměla, protože větši jí skončila na posteli, mých i jejích šatech, ba i na zdi se nějaká ocitla. Tehdy jsem měla fakt chuť to zabalit, sednout si na nejbližší autobus (naštěstí jich naším směrem moc nejezdí) a navždy odjet. Leč nestalo se. A postupem času se věci začali měnit k lepšímu.

• Naučila jsem se krmit lidi tak, aby víc jídla bylo v tom koho krmím, než  v přilehlé krajině
• Přestala jsem mít strach z neznámého, tak trochu nemocničního prostředí
• Pochopila jsem, že dělat malé věci s velkou láskou nejsou jen zbožné plky, že to je v životě potřeba.
• Poznala jsem, že na maličkostech fakt záleží. Že i otevření/zavření okna, podání věci z nočního stolku může někomu alespoň na malý okamžik udělat život příjemnějším...
• Pokořila jsem výzvy, o nichž bych se nenadála, že přijdou (zkoušeli jste nůžkami na nehty vyčistit pneumatiky zabláceného invalidního vozíku,nebo ostříhat někomu chloupky v nose?)
• Pochopila jsem, že modlitba a služba fakt patří k sobě (původně jsem si myslela, že jdu hlavně sloužit a ty modlitby nějak překlepu:)
• Zažila jsem, že i hudební neumětel a samouk jako já může svojí hrou přinést radost (a taky potěšení, že na následky mojí hry nikdo nezemřel (hluchá už většina obyvatel naštěstí je:)
• Zažila jsem okamžiky humorné (pán který nám za zpívání na pokojích nabízel lahev byliného likéru), dojemné (vyprávění o životě, dětech mládí), náročné (vysvělování paní s tendencí k hromadění jídla, že další kafe jí fakt neuvařím, neb by jí tam plesnivělo)i krásné (radost z toho, že si vás klienti pamatují jménem, úsměvy od lidí, kteří už na vás sotva mohou promluvit). Co se nezměnilo, je moje vrozená nešikovnost. Ta je, bohužel, pořád stejná (ale zas mám aslespoň o čem psát). Ale pochopila jsem, že sloužit může člověk i tak. I když není mistr světa ve všem na co sáhne, i když je vlastně docela nemehlo. Na konci týdne jsem odjížděla nabytá dojmy, duchovně i materiálně obdarovaná mnohem víc, než kolik jsem dala a rozhodnutá přijet znova.To se mi zatím povedlo dvakrát a doufám, že to nebylo naposledy. Ale i kdybych se už nikdy neměla vrátit, za ty tři pobyty jsem toho dostala tolik od klientů,  sester, zaměstnanců i spoludobrovolnic, že mám rozhodně být zač vděčná. Děkuji! (Ráda bych vylíčila všechny dojmy a zážitky, ale je jich za ty tři pobyty tolik, že by to určitě nikdo nedočetl do konce, tak mám alespoň náměty na další články).