Cesta na zámek a neb dobrodružství, o které jsem nestála

     Než začnete číst tento článek je třeba ujasnit si pár věcí. Zaprvé: Někteří lidé dělají všechno možné, aby zažili dobrodružství. Jezdí třeba do Afriky. Nebo na severní pól.Skáčou padákem...Platí různým zážitkovým společnostem, aby jim dobrodružství připravily, zabaily a naservírovali jim ho až k nosu. Ale dobrodružství je jaksi míjí. Jakoby jim vždycky nějak na poslední chvíli uniklo a z pozarohu na ně dělalo dlouhý nos. 

     Pak je ovšem ještě jiný druh lidí. Jako třeba já. Netoužím po dobrodužství. Nevyhledávám ho. Ale dobrodužství vyhledává mě. Vlastně nemůžu prakticky vylézt za humna, aby tam nestálo dobrodtužství a nešklebilo se na mně. (Tedy alespoň přistoupíme-li na teorii, že dobrodružství je krycí název pro různé neuvěřitelné, většinou katastrofické situace, při nichž máte pocit, že to nemůže dobře skončnit a s roztřesenými koleny si říkáte: "Hospodine, proč zase já? Nemůžes si jednou vybrat někoho jiného?" A když to nakonec přeci jen dobře skončí, tak to vyprávíte svým přátelům, aby se zasmáli a v duchu si pogratulovali, že jim se takové věci nestávají). Nevím, proč to tak je. Nedělám nic zvláštního. Dělám jen to co všichni kolem mně.A vždycky se to nějak zvrtne.

      Tedy přečetli-li jste si předchozí řádky,musím vám být jasné, že vydá-li se někdo jako já na druhý konec Čech provázet turisty, nemůže ho dobrodružství minout. A přece ve mně před odjezdem byla jakási jiskřička naděje, že tentokrát bude  všechno jinak. Že všechno půjde hladce. A najednu stranu mně taková představa těšila a na druhou stranu mi z toho bylo trošku smutno (vždyť co pak budu vyprávět přátelům?Co rojasní jejich temné dny?)

     No, nakonec se moje obavy ukázaly jako zcela liché. Ještě je třeba poznamenat, že mému rozloučení s rodinou předcházela návštěva zábavně-vzdělávacíh centra, kde jsem se nechala otočit hlavou dolů, na něčem, na čem se normálně testuje odolnost budocích kosmonautů. (No nejděte na to, když mladší sourozenci na to vlezli). 

     Lapálie začali už kráte potom, co jsem na Plzeňském autobusovém nádraží dala sbohem nejbližším a zatímco oni vesele jechali směrem k domovu, já trochu nervózně čekala na autobus, který mě měl dovéz do místa mého budoucího působiště. Když jsem se ovšem chtěla podívat na mobil, kolik času mi ještě zbývá, s hrůzou jsem si uvědomila, že ho nemám. A že nemám nejen mobil, ale ani peněženku, protože to všechno zůstalo v  bratrově batohu, kam jsem si to dala než jsem lezla na ten ďábelský vynález testující výdrž budoucích dobyvatelů vesmíru (ve skutečnosti se ta věc ovšem nazývá gyrosokop). Takže jsem stála na neznámém autobusovém nádraží bez mobilu, peněz a dokladů a nevědala co mám dělat. Jedíné co jsem věděla, že něco musím udělat rychle, než rodina (a s ní i moje peněženka a mobil) budou kdoví kde. Nevím, kde jsem  sebrala tu kuráž, ale nakonec jsem se odhodlala oslovit nějakou cizí paní, zda by mi nepůjčila svůj telefon, abych mohla zavolat rodině jak se věci mají. Takže tímto alespoň symbolicky děkuji neznámé paní z autobusového nádraží v Plzni, že předemnou neutekla, ale že navzdory všem poplašným zprávám o zlodějích, podvodnících a jiných pochybných existencích mi skutečně půjčila svůj mobil, ačkoliv netušila co jsem zač a zda  jí s tím mobilem třeba neuteču, nebo co já vím. Moc díky. Naštěstí, jak se ukázalo, rodina si na parkovišti ješěte dávala svačinu, takže mi nestihli nikam daleko ujet.

    Jak se ukázalo, tohle ovšem byla teprve předehra. A zatímco ten první problém jsem si mohla opravdu sama (odhlédneme-li od možnosti, že se mi na gyroskopu něco převrátilo v hlavě), v tom druhém, mnohem zapeklitějším jsem vězela zcela nevinně. Tedy nějakou dobu probíhalo všechno hladce. Nasedla jsem do správného autobusu (jak jsem se nezapomněla několikrát ujistit), měla dost peněž na lístek. Nezapomněla žádné zvazadlo....Když jedu někam kde to vůbec neznám sedím vždycky nalepená na skle, sleduju cedule a projistutu se ještě každou chvíli ptám spolucestujících, kde že to zrovna jsme, abych náhodou nepřejela. A tak to bylo i teď. Městečko kde jsem měla vystoupit jsem poznala už z dálky, podle hradu a zámku umístěných na kopci. Jenže...řidič vjel do městečka, minul zastávku a nic. Aha říkkám si, tak tu mají ještě jednu zastávku...jenže řidič vyjel z městečka a nic. Tak tu možná mají nějakou zastávku za obcí (nevzdávám se naděje ale začínám být neklidáná). Naděje mně opustila ve chvíli, kdy řidič vjel do lesů a řítil se serpentýnami pořád dál. Nakonec zastavil až v další obci, dobrých deset kilometrů za mistem,kde jsem měla vystupovat. Na moji otázku, proč nezatavil, když zastávka nebyla na znamení, udiveně odpověděl, že se ptal,zda bude někdo vystupovat (no kdy měl tušit, že to, co si  řidič vpředu mumlá pod vousy je otázka, zda někdo nevysutpuje, zvlášť když zastávka neměla být na znamení? Ještě když to v místním kraji neznáte a ke všemu úplně dobře neslyšíte?) a že přece nebude zbytečně zastovovat někde, kde skoro nikdo nevystupuje. A navrch ještě přidal informaci, že sem v neděli večer a ještě o prázdninách určitě už nic nepřijede. Inu jiný kraj, jiný mrav. Na řidiče jsem byla trochu naštvaná, ale především bylo třeba vyřešit vzniklou situaci. Při pohledu na jízdní řád, se potvrdilo, že další autobus skutečně jede až zitra ráno. Tedy možostí jak situaci řešit bylo několik a žádná nebyla příliš lákavá. Jedna možosst byla nedělat nic, přenocovat na návsi a jet autobusem další den. Což ovšem ani v teplé letní noci není zrovna lákavá představa, navíc na konci srpna už začíná být chladno, a kdo ví co se tu potuluje za lidi. Další možnost: jít i s kufrem cca 10 km pěšky. Když jdete na příjemný výlet jen tak nalehko se svačinou a foťákem,nejví se 10 km jako nijak moc. Když jste ovšem ve zcela neznámém kraji, s těžkým kufrem a pomalu se začíná stmívat, je 10 km (zvlášť 10 km přez les) nepřekonatelná vzdálenost. Třetí možnost byla jet stopem (to bych ovšem nesměla vidět Smrt stopařek). Pomoc nakonec přišla, odkud bych ji nejméně čekala, a sice od party místních výrostků sedících před hospodu u zastávky. Byli to takové ty tipy, jimž bych se za normálních okolností obloukem vyhla. Ale jak vidno, i divní lidé mohou mít dobré srdce. Bohužel všichni měli buď něco v sobě, nebo zabavený řidičák, takže svézt mě nemohli. Kromě jednoho, který měl motorku, ale jeďte s kufrem na motorce. Nakonec obvolávali své kamarády tak dlouho, až se dovolali jednomu, který byl v řízení umožňujícím stavu, měl řidičák a pojízdné auto.

     Inu,jízda to byla tedy divoká. Chlapec řezal v lesních serpentínách zatáčky tak, že jsem si říkala, že to je nejspíš moje poslední jízda a uvažovala, jestli by ta noc na návsi, či cesta lesem nebyla bezpečnější varianta. Co se týče cesty stopem, říkala jsem si, není to zas až takový rozdíl. No, snad jsem dost zpocená a nevábná na to, aby to kohokoliv odradilo od případných pokusů o nemravnosti.

     Nakoce i toto dobrodružství skončilo dobře. Na zámek jsem se ve zdraví skutečně dostala ještě ten den. Potom, co jsem se v ubytovně osprchovala, jsem už neměla sílu prakticky na nic jiného, než upadnut do postele a spát jako zabitá až do rána.  A bylo to dobře, neboť jak správně tušíte, ani tohle dobrodružství nebylo poslední a načerpaných sil mi v následujících dnech bylo více než potřeba...