Jsou dny kdy jsou všechny děti k zbláznění milé. Natahují k vám své buclaté ručky a s kouzelným úsměvem si vám sedají na klín. Jsou dny kdy i rodiče jsou milí a s úsměvem vám přejí krásný den. A venku svítí sluníčko a všechny připravené aktivity se daří přesně tak, jak jste si naplánovala a děti dělají úžasné pokroky a vy máte pocit, že jste zprávný člověk na zpávném místě.
A pak jsou ty druhé dny. Dny, kdy děti spustí řev, jen vás po příchodu do školičky spatří. Dny, kdy všechny děti mají ke sváče od rodičů čokoládový pribiňák, který pak musíte uklízet úplně ze všech možných míst. Dny, kdy děti bojkotují všechny vámi nabízené aktivity a chtějí jen ničit a dělat binec. Dny, kdy už prostě nechci zpívat Pásla ovečky a Kolo kolo... a přemýšlím, proč jsem si ve škole vlastně cpala do hlavy Kantův kategorický imperativ a teorii vězeňství a základy sociologie, když budu do smrti dělat Vařila myška kašičku a zpívat Když jsem já sloužil... (nejdřív s vypůjčenými dětmi a pak, dá - li Pán s vlastními).
Dny,kdy se na vás rodiče (více, či méně oprávněně) mračí, že jste nebyla dost rychlá a dítě se tudíž počůralo, nebo, že jste nedohlédla, aby se napilo. Dny kdy přemýšlíte, jak vás to, do háje, vůbec napadlo pracovat s dětmi, když k tomu evidentně (alespoň soudě podle rozkydaného probiňáku, nespokojených dětí a všeobecného chaosu) nemáte zákadní předpoklady. V takové dny netoužím po ničem jiném, než po kariéře strážce opuštěného majáku, nebo osamělého meteorologa v Mongolské stepi. Nebo vlastně po jakékoliv kariéře v níž budu mít jistotu, že nepotkám žádné batole.
A pak (většinou) přijed víkend, neboť takový den je (většinou) pátek a s ním i odpočinek a tudíž i čas bez batolat a potom škola, kde se přesvědčím, že všechny ty vznešené vědy jako filozifie speciální pedagogiky a zákady aplikovaného výzkumu, jsou jistě ohoromně užitečné a mnohdy i zajímavé, ale já přece jen radši dělám s dětmi. A ejhle, najednou se mi po těch buclatých tvářích a upatlaných, věčně se natahujících ručkách stýská. A těším se. Na Kolo kolo a Vařila myška kašičku a malování a běhání venku.
A tak jdu do práce a v duchu si dávám dohromady všechny sloky Když jsem já sloužil a do toho přemýšlím o Kantově kategorickém imperativu a jeho využití při výchově děti do 4 let věku:)
(Ale přeci jen, pro jistotu, kdybyste někdo věděl, že se shání strážce majáku, či osamělý metorolog do Mongolslé stepi, dejte vědět, třeba se přeči jen rozhodnu změnit kariéru).
Rodiče se nemají co mračit, když se loužička nestihne! Sama jakožto rodič potvrzuju, že my také nestíháme a tak nám nejedna loužička (někdy i torpédo) uteče ;)! A výhoda hlídacích tet je, že pak dítko vrátí, to někdy moc závidím :D.
Abych byla spravedlivá, v současné práci si na rodiče nemůžu stěžovat,jsou většinou příjemní. Jednu dobu jsem pracovala jako "pomocná teta" v jesloškolce, který, soudě podle cen, byla určena pro horních 15% a to byla jiná káva. Někteří byli schopní vyhrožovat žalobou kvůli škrábanci (nepřeháním).
No, někdy jsem fakt ráda, že ty poklady můžu vrátit rodičům, ale někdy zas trošku závidím, každopádně doufám, že jednou budu mít vlastní dítka.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.