Pošetilé nákupy

          Na úvod třeba dodat, že normálně nejsem nijak přehnaně rozhazovačný člověk. Spíš naopak. Ne, že bych si pro korunu nechala vyloženě koleno vrtat, ale tak  za deset korun už bych o tom možná uvažovala. Většinu svých nákupů si tak pětkrát rozmyslím a než nějakou drahocenou (ikdyž třeba úplně nepoužitelnou) věc vyhodím, je to vždycky boj.

      Tu a tam se mi ovšem podaří uskutečnit nákup, který by se vítečně vyjímal v rubrice, která by mohla nést název Z deníčku naprostého idiota (všichni opravdoví diagostikovaní i nediagostikovaní idioti prominou). Většinou k tomu dojde tak, že vlezu do nějakého obchodu, kam jsem původně vlastně vůbec jít nechtěla a obvykle se tam ani neumím orientovat, ale nechci to přiznat a tak tam cosi koupím, aby se na mě nedívali divně. Takhle jsem jednou omylem vlezla do železářství a koupila několik jakýchsi součástek k těsnění, o nichž přesně nevím, jak se používají, ale anžto jsem za ně dala asi deset korun, nehodlám je vyhodit a doufám, že jednou najdu způsob jak je využít, případně, že potkám nějakého švarného instalatéra, kterého by takový dárek mohl potěšit. (Kdybyste věděli jak využít součástky k těsnění při vzdělávání dětí do čtyř let, studiu speciální pedagogiky, nebo při tvorbě loutkového divadla, dejte vědět).

     Další způsob, jak k těm podivným nákupům, při nichž moje pracně naspořené (a často i vidělané) peníze letí oknem je moje částečně snížená schopnost říkat ne, případně prosté nedorozumnění, nepochopení toho, co kupuju a podobně. Tak jsem si nechala vnutit časopis o pěstování sukulentů (třeba si jedou vezmu pěstitele sukulentů a budeme podle toho časopisu pěstovat spolu), v záchvatu nadšení koupila první učebici hry na zobcovou flétnu, nevěda, že je pro mateřskou školku (obrázky na vrchu mi mohli napovědět) a postupuje se v ní tempem 4 tóny za rok a mohla bych pokračovat.

    Minulou neděli jsem si šla do obchůdky na vlakovém nádraží koupit papírové kapesníky. Jeden z obvyklých triků zdějších prodavačů je, snažit se vám k nákupu nabídnout ještě něco navíc, jakože za výhodnou cenu. A jelikož bylo po výplatě a moje vrozená spořivost byla trochu obluzená množstvím peněz které se zrovna nacházely na mém účtu (na mé studentské poměry to by docela hodně), porušila jsem svoji obvyklou zásadu, odpovídat na podobné otázky výhradně záporně a na dotaz prodavačky, zda si dám fidorku za výhodnou cenu (nevím jak poznala, že zrovna pro fidorky mám slabost) jsem přikývla. Aha, a jakou? Než se stačím vymáčknout, vypadne z prodavačky od každého druhu jednu? Ano. Odpovídám bezmyšlenkovitě. Opavdu to tak chcete (zdvižené obočí mě varuje, že něco nehraje, ale nechci být trapná a objednávku měnit)?

     No, až do minulé neděle jsem žila v domění, že fidorek jsou jen dva druh, hnědá a světlá (nevím, kam jsem celé roky v obchodech koukala). Teď už vím, že fidorek je asi 7 druhů, díky svému sladkému nákupu, jsem všechny buď ochutnala, nebo v brzké době ochutnám. Rozšířila jsem si obzory, ikdyž peníze,  které jsem utratila za fidorky měli původně sloužit jinému účelu. Ale určitě to byl lepší nákup, než to těsnění.