Převážně nevážně vážně o zážitcích speciálně pedagogických i jiných

Cesta naHoru aneb krátká reflexe z výpravy na Pahrbek Sněžný

20. 12. 2016 17:25
Rubrika: Nezařazené

      Někdy mívám dost divné nápady. Někdy mívám nápady, které se těžko dají zařadit jinam, než do rubriky "Z idiotova deníčku". Ale kupodivu i z přinejlepším hloupých nápadů mohou občas vzejít cenná poučení a další užitečné věci.

Třeba když v polovině listopadu dostanete chuť vylézt na nějakou vysokou horu. A jelikoz žádná vyšší hora není zrovna po ruce, rozhodente se, že si vyšlápnete rovnou na Sněžku.

     No a co, řekne si sportovně založený čtenář, který má za sebou několikerý vástup na Matterhorn a na příští rok plánuje výpravu do Himalájí. Sněžka to je jen takový krtinec, to ani není žádná pořádná hora.

   No a co, řekne si ostřílený účastník výprav na severní pól. Co pak je v Čechá v polovině listopadu nějaká pořádná zima?

      Jenže já jsem spíš zhýčkaná městská slečinka, než ošlehaný horal, či cestovatel. Bez zkušeností, bez výbavy, bez orientačního smyslu. Na Snežce jsem byla několikrát. Ovšem v létě. Jako dítě s rodiči a jako studentka gymnázia na školním výletě. Pohoda. Bez starosti o to kudy se půjde, protože to v obou případech zařizoval někdo jiný. Za svitu slunce, zpěvu ptáků, pod blankytně modrou oblohou. Pohoda.

    Jse spíš chaotik. Nechávám všechny přípravy a chystání na poslední chvíli. Ale výpravu na hory neradno podcenit. To ví dobře i zhýčkaná slečinka. Svačina, náplasti, telofon s číslem na horskou službu...To všechno je důležitý. Ale je ještě jedna důležitejší věc. Ať cestujete na příč Saharou, lezete na K2, nebo jedete z Hradce Králové dobýt vrchol Sněžky, tak je důležitý, s kým se na tu cestu vydáte. Protože jeden nikdy neví co ho čeká. A někdy je potřeba mít se o koho opřít.

     Když jsme toho listopadového dne stoupali vstříc našemu nejvyššímu vrcholu, bylo kolem nuly a všude byla  námraza. U země se povalovala mlha tak hustá, že to vypadalo, jako by se konec strmé stezky ztrácel kdesi v oblacích. Pomyslela jsem si, že takhle nějak musí vypadat cesta do nebe. Strmá, místy skoro neschůdná. Člověk nikdy neví, co se z mlhy vynoří za chvíli. Co ho čeká. Jenom věří, že ten vrchol tam někde v dáli a mlze vážně je. Že k němu dojde. 

     Narážely jsme na místa, která by pro toho, kdoby po nich šel sám a neměl se koho podržet byla skoro neschůdná.

       Mělo to být jen 6,5 kilometru. Bylo to jen 6, 5 kilometru. Ale strašně, strašlivě dlouhých. Nidky bych nevěřila, že během tak krátké trasy může člověk prožít tolik různých pocitů od vzteku (že už mi po páté za sebou uklouzla noha), přes naději, beznaděj (ten vrchol tam fakt není, někdo ho ukradl. Nebo si ho vymysleli autoři turistických průvodců), úžas (kde se berou další a další schody?)....

          Na vrchol jsme nakonec došli. Unavení a mokří. Abychom pak mohli absolvovat tutéž trasu dolů. Jenže to co se nahoru zdálo jako námaha, se dolů zdálo jako něco zhola  nemožného. Bylo to jako jít dolů po morkém tobogánu. Ke všemu lilo jako z konve. A tu se terpve ukázalo jak moc důležité je s kým jdete. Zvlášť když se vám ještě ke všemu zamlží brýle, bez nichž se ovšem vaše zrakové možosti nacházejí někde v pásu střední slabozrakosti. Takže jste nepoužitelní. Místy máte sami pocit, že nejrozumnější by bylo nechat vaši osobu vlastnímu osudu (v nejhorším by se vaše tělesné pozůstatky staly součástí KRNAPu) a nejrychleji jak to jde utíkat (ono by to tedy moc rychle nešlo) dolů do civilizace.

    Nakoce jme do civilizace došli. Společně. Nebyla jsem ponechána svému bídnému osudu. Úplně mokří (mohu -li mluvit za sebe, a smí - li se takové intimnosti na křesťanském webu vůbec prozrazovat,  byla jsem promočená až na spodní prádle). V civilizaci nás přivítalo houkání zmrzlinářského auta (kdo si v takovou roční dobu a v této oblasti může kupovat zmrzlinu netuším). Domů jsme nakonec taky dojeli. Celý příběh má tedy dobrý konec. A poučení na závěr?

  • Morá sekaná není tak dobrá jako suchá, ale když máte hlad, dá se jíst.(A mokrá, či suchá chutná líp, když ji jíte s někým, koho máte rádi)
  • Jsou místa, kterými prostě sami neprojdete. 
  • Někdy se 6,5 kilometru může zdát jako cesta bez konce.
  • Vrchol Sněžky nikdo zatím neukradl, pořád tam je!!!!! (teda alesponˇ17 listopadu tam byl).

Hlavně bych ale chtěla poděkovat. Poděkovat svému souputníkovi za to, že mě tam nahoře nenechal, ale že mě trpělivě dovedl až dolů. Díky

    

     

 

Zobrazeno 703×

Komentáře

Mužena

Nevím, koho napadlo dát tenhle článek do denního výběru,ale rozhodně to považuju za omyl.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková