Život na prd?

    Dneska mě zaskočila vedoucí praxe. Nějak přišla řeč na moji oční vadu, počet dioptrií atd. Vzhledem k tomu, že ačkoliv díky novým technologiím vypadají moje skla celkem přijatelně (alespoň ve srovnání s dny půlltirů, které bych musela nosti před několika desítkami let), přece jen je jejich tloušťka nepřehlédnutelná, jsem na podobné dotazy celkem zvyklá. Tak jsem s klidem  udala číslo a zcela neuváženě přihodila i informaci, že bez skleroplastiky by počet byl asi ještě o něco vyšší a  myslela, že tím je toto téma uzavřeno. Z milé paní vychovatelky však najednou vypadla věta:

Ty jo, to máte ale život na prd, že jo!

?????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????

     Nepřijde mi, že by můj život byl nějak významně víc na prd, než život většiny lidí okolo. A pokud náhodou v některých ohledech na prd je, tak s brýlemi to má jen málo co společného. Ostatně míčové hry neprovozuju a věku, kdy brýle znamenají zdroj nelichotivých přezdívek už jsem odrostla, takže není co řešit.

     Stále mě to však nutí přemýšlet  nad jednou věcí, která mi jako budoucímu speciálnímu pedagogivi přijde enormě důležitá. Nad tím jestli to, že člověk má nějaké postižení (teď myslím skutečné postižení, ne to, že si hold ráno musíte nasadit brýle, které se čas od času zamlží) musí skutečně znamenat špatný život. A dospěla jsem k závěru (podloženému příklady několka sice postižených, ale velmi plně žijících lidí s nimiž jsem měla tu čest se potkat) že ne. Že to nejspíš to znamenán víc překážek a větší úsilí při dosahování některých cílů. Víc únavy, víc odhodlání....ale život na prd to automaticky znamenat nemusí. (Nebo aspoň ne víc, než život většiny lidí. Protože, kdo o sobě může prohlásit, že jeho život v žádném ohledu za prd nestojí).

    A pak měn napadla ještě jiná věc. Jestli na některé životy na prd neměla vliv právě nějaká pdobná věta (nebo jen  postoj). Protože, když někdo od malička slýchá (nebo čte z tváří), že jeho život nebude za nic stát, že to bude jen hromada utrpení, co ho pak motivuje makat na tom,aby jeho život byl lepší? (protože ano, jsou okolnosti, které do kvality našeho života zasahují a neovlivníme je, ale pak je taky spousta věcí, které jsou v našich rukou a které ovlivnit může, nebo dokonce musíme). Nesebere to člověku odvahu dělat i ty věci, které by dělat mohl? Musím o tom přemýšlet.

     Každopádně, poštěstí - li se mi zdárně dostudovat a uchytiti se ve speciálním školství, budu se snažit podobné postoje nevyjadřovat (ani směrem ke svěřencům,a ni smětem k pratikantkám:))

(Poznámka: smysl tohoto článku není bagatelizovat utrpení, kterým procházejí postižení / nemocní lidé. Autorka je si uvědomuje, že postižení jsou různá a člověka omezují v různé míře a různým způsobem a tudíž lze jen tězko zobecňovat.)