Jsou věci, které si za peníze nekoupíte....(volně navazuje na článek Výtvarné anabáze)

   ...třeba ruličky od toaletního papíru, korunky o lahví, obaly na vejce (ovšem musí mít ten zprávný tvar, aby se znich dal sestavit sněhuláček). Věci které se okolo vás normálně povalují, ani si jich nevšimnete, ale když by se vám hodily, tak nejsou. A tak pilně shromažďuju nejrůznější odpad, který by se jedou mohl hodit a obcházím své známé s různými podivnými žádostmi (Co děláte s jednotlivými fuseklemi? Mohli byste mi jich pár věnovat? Mohla bys prosím na nějkou dobu přestat vyhazovat dřívka od nanuků a zbírat je pro mně? A mohla by ses prosím zeptat i ostatních, jestli by je taky nesbírali?). Ovšem nenaříkám si, neboť to, že takhle sbírám, je pro mě vlastně součást zplněného snu. Snu o práci s dětmi, který se mi teď navzdory prognózám plní. To je totiž tak:

     Když se v devítce podávali přihlášky na střední školy, dala jsem najevou svůj úmysl jít na "pajdák". Třídní učitelku i rodiče toto rozhodnutí viditelně zneklidnilo.No, jo, že máš ráda děti. Ale to není jen tak, tam budeš mít výtvarku, tělocvik (o svých "úspěších" v oblasti hrubé motoriky napíšu třeba jindy), aby ses tam netrápila...Nechala jsem se tehdy odradit a šla na gympl (za což jsem teď s odstupem času nesmírně vděčná). Doufala jsem, že mě moje touha pracovat s děmi přejde (která holka alespoň na chvíli po práci s dětmi nezatoužila) a najdu si něco jiného. Čtyři roky utekly a navzdory tomu, že se mi krátkodobě líbily jiné věci, touha pracovat s dětmi zůstala. Jenže jak to zařídit? Když jsem viděla věci, s nimiž se musely popasovat kamarádky studující učitelství pro Mš, jen jsem kroutila hlavou (k čemu je do háje ve školce potřeba lynorit?)

   Nakonec jsem si dala přihlášku na obor speciální pedagogika a libovala si, jak jsem na to vyzrála. Výtvarka ve škole žádná, vyhlídky na práci s dětmi (dokonce jsem zjistla, že mi zvolený obor umožňuje práci v mateřské škole) a stejně mě to vždycky táhlo spíš k dětem které ostatním nestačily. (Ostatně mám rozsáhlé zkušenosti z nejrůznějších poraden, kde jsem, zejména v mladším školním věku ztrávila tolik času, že by mě tam mohli snad zaměstnat i bez studia).

   Ovšem nějak mi při tom nedošel,že to, že výtvarku nemám ve škole, neznamená, že ji nebudu muset realizovat v praxi. Hned při prvním střetnutím s realitou se ukázalo, že moje představa, že se prostě  při práci s dětmi soustředím na jiné (taky důležité) věci které mi jdou a když dojde na výtvarnou činnost, tak si prostě připravím něco jednoduchého, vzala za své hend při první střetu s realitou. Zejména v předškolních zařízeních se totiž výtvarným činnostem věnuje víc času, než čemukoliv jinému. Společné povídání a čtení je sice hezké, ale jaksi to není vidět a školské zařízení přece musí být krásné a barevně vyzdobené. A rodiče musí vidět, že něco děláme. Nadto se jaksi očekává, že studentka pedagogického oboru bude kreativní výtvarný nadšenec a tak jsou jí hned po příchodu zadávány úkoly jako předělat nástěnky a připravit výtvarný projetk.

   Naposledy mi zkřízila cestu výroba papírových tučňáků. Ano málem jsem se stala zřejmně první člověkem historii, jehož cesta k vysokoškolskému diplomu skončila díky papírovým tučňákům. Naštěstí mi pomohla ochotná a zručná kamarádka, ale nikde to na mě neříkejte.

      Ovšem přitom všem jsem zjistila, že mě tvoření s dětmi vlastně baví. Ale jdu na to jiným způsobem, než jsem sama zažila jako dítě. Důležitější, než výsledek je pro mě proces tvorby, společně ztrávený čas a radost z tvoření. Když se dílo povede, bezva, když moc ne nevadí. Nejsou žádné hezké a ošklivé kupičky. Krásné obrázky samozřejmně pochválím, na těch méně hezkých se snažím najít něco, co by stálo za ocenění. Snažím se nenabízet dětem šablonky (alá čím víc se výtvor podobá výtvoru paní učitelky tím líp), ale chci je motivovat k tomu, aby zapojily vlatní fantazii. Neopravuju, neříkám jak to má vypadat. Když má dítě na obrázku modrou trávu a fialové sluníčko, neříkám, oprav to, to je  špatně, ale ptám se proč si to tak namaloval? Někdy se dozvídám zajímavé věci. Třeba, že čáry na obrázku nejsou čáry, ale Tesco v mlze. Když si s dětmi o obrázcích povídám, zjistím toho o nich víc, než kdybych  je nechala obkreslovat šablonky.

    Jistě můžete namítnout, že při takovém přístupu se toho děti moc nenaučí, že se za něj mohou schovat ti, kdo se nesnaží a práci odflakují, že moc svobody škodí, že děti potřebují při práci vedení...ano jistě, tenhle přístup má i své nevýhody. Naše společná díla s dětmi nepatří vždycky mezi ta ukázková. Jsou děti, které podle šablonek tvoří raději,  jsou třeba přesné a precizní, ale mají méně fantazie. Každý je nějaký a žádný přístup není úplně dokonalý a nevyhovuje všem. Ale věřím tomu, že když děti nechám svobodně tvořit, tak tím výtvarné činnosti minimálně nikomu nezošklivým, jako je kdysi (málem) zošklivili mně.