Převážně nevážně vážně o zážitcích speciálně pedagogických i jiných

Výtvarné anabáze 1

4. 2. 2017 23:27

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří tráví večery s jehlou, či nůžkami v ruce a potraviny nakupují podle toho, co se dá z obalů od nich vyrobit.

      Můj boj s výtvarnými činnostmi se datuje od chvíle, kdy jsem v mateřské školce dostala od paní učitelky kázání ve stylu: Jak je možné, že v pokročilém věku 4 a něco roku ještě neumíš stříhat, podívej se na Cecilku, ta je o rok mladší a už to umí, já nechápu kdo tě doma vychovává.... za trest si to doma doděláš. (Jen si vysoce erudovaná paní učitelka jaksi nevšimla, že jsem levák, takže stříhání pravorukými nůžkami mi ani jít nemůže.I když by mi to asi nešlo ani s těmi levorukými) A tak se to se mnou táhlo celý školní život (respektive do druháku na gymplu, kdy se za školní výtvarkou definitvně zaklaply dveře). Na prvním stupni mé obrázky téměř vždy končily v "ošklivé" kupičce a nikdy se neobjevily na nástěnce.  Ve 3. třídě jsem seděla 2 hodiny sama ve třídě, zatímco ostatní děti pod vedením učitelky zdobily plesnivou zeď ve školní šatně veselými malůvkami, protože já bych jim to prý zkazila (pochybuji ovšem, že by té hnusné zdi mohlo moje malování uškodit víc, než - li ty dvě hodiny samotky uškodily mému dětskému srdci).

    Zkrátím to. Na druhém stupni jsem svoji nechopnost maskovala rádoby originalitou (Ne, to nejsou  fleky od rozcákaných vodovek, to je zobrazení tísnivých chmur lidské duše, paní učitelko), ale nebylo mi to mnoho platné. V sedmé třídě jsem donesla krásné vysvědčení na němž se mezi samými biči skvěly pouze tři dvojky z nichž jedna byla z výtvarky a další z tělocviku.

     Na gymplu si mou výtvarnou neschopnost všichni vysvětlovali špatným zrakem (pro mě ne zcela pochopitelně, neb špatně vidím do dálky a do dálky při kreslení vidět ne třeba.)  Nechávala jsem je při tom. Prostě se  nechtělo furt  vysvětlovat, že za to mohou spíš špatné geny (ty teda můžou i za ten ne zcela dobrý zrak). Můj otec dostal za prvních 5 školní docházku jedinou nedostatečnou, když nebyl ve druhé třídě schpen namalovat kosy a matka zcela pohořela, když dostala ve škole za úkol namalovat závodní stráž. A krom toho mi výtvarka byla fuk. Radši jsem chodila do knihovny, kde jsem si, k údivu knihovnic půjčovlala tlusté svazky poezie a snažila se číst ruské klasiky v originále (bez větších úspěchů). A taky jsem si v dětském oddělení půjčovala hromady knih pro děti a četla je, když už mi bukvy vířily v hlavě a na poezii nebyla nálada. Ve druháku jsem se (k údivu učitelky) přihlásila do výtvarné soutěže k 20 letům školy a vytvořila dílo zobrazující zhrzeného kostlivce odloženého na školní půdě. Vše dopadlo dle očekávání a dílo zcela propadlo. (Nepochopeno zůstalo ovšem i mé literární dílo, pojednávající o vzpouře utiskovaných třídních knih a končící tím, že ředitel školy, po dlouhém a trýznivém pobytu ve sborovně, kde ho třídní knihy uvězní, vyhází v záchvatu zuřivého šílenství pedagogický sbor z okna).

 

   Tady mohlo moje výtvarné utrpení skončit. Mohla jsem dát na moudré rady, jít studovat filozofii (což mi bylo z nějakých záhadných důvodů z několika stran doporučeno), filologii (u filozofů a filologů je, alespoň podle reakcí okolí, manuální nezručnost a estetiká slepota nepodstatný problém) nebo nějakou jinou -logii. Mohla jsem teď sedět v klidu v obklopena tlustými učenými spisy a výtvarka pro mě mohla být jen dávnou vzpomínkou. Leč všechno je jinak. Svět díky mě nebude bohatší o jednoh rádoby filozofa, či vědátora. Rozhodla jsem se studovat speciální pedagogiku. Takže mě výtvarka (byť v trochu jiné podobě) pronásleduje dál. Ale já to nevzdám. Já si tu potvoru osedlám. Protože si myslím, že i přes svou výtvarnou neschopnost jsou věci,  který můžu dětem předat. A byla by škoda to (jen kvůli zatracené výtvarce) neudělat.

   

Sdílet

Komentáře

Marek Záveský Tyjo...ani nevím přesně proč, ale po dlouhé době jsem se při čtení fakt zasmál, jak vtipně popisuješ všechny ty životní výtvarné těžkosti! :-)

Mužena No, teď už se taky směju:) Ale ve školce a ještě i na prvním stupni mi občas bylo i do breku.Ale co tě nezabije, to tě posílí. že jo...

Ivka-Iva-el To dobře znám, můj obrázek se na nástěnce za celou ZŠ objevil jen jednou - a zřejmě omylem. :-D
Držím palce do dalšího tvoření!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková