Běh času se prý pozná na dětech, říkají starší a zkušenější. Je to možné. Já však běh času pozoruju na prarodičích (mám to obrovské štěstí že až do svých 20 let jsem měla všechny babičky a dědy).
Nejen na tom, jak jim postupně bělají hlavy a ohýbají se záda. Ale taky na něčem, co by se dalo nazvat jako změna rolí. Ilustruje to následující příběh.
Jako děti jsme se, já a mí bratří, chodili s babičkou koupat. Starostlivá babička na nás vždycky pečlivě dohlížela, což nám nebylo vždycky po chuti. Věty jako drž se u břehu, choď jen tam kde stačíš, neskákej tam, dej pozor...nám šli často jedním uchem tam a druhým ven.
Minulé léto jsem se byla opět koupat s babičkou. Šli jsme společně do vody a babička povídá: Drž se prosím u mě nechoď moc daleko. První co mi projelo hlavou bylo: Co si jako myslí. Jsem dospělá a umím plavat. Jenže pak přišla druhá půlka sdělení: ...kdyby mě chytla křeč, tak aby mi měl kdo pomoct. Role se změnili. Už nejsem malé dítě, které je potřeba ochraňovat. Teď jsem to já, kdo poskytuje oporu. Zvláštní....
(Tahle výměna ovšem neplatí stoprocentně. Svačinku abych neměla hlad a svetříček abych neprochladla si musím vzít vždycky, na to nebudu zřejmně nikdy dost stará.)
:-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.