Spolucestující, které jsem (skoro) neviděla

      Nedávno jsme měli ve škole na besedě nevidomou paní. Přišla řeč na všechno možné, mimo jiné na vztahy a na vnímání lidí. "Víte, já někdy u lidí vnímám i věci, kterých vy (vidící) si leckydy ani i třeba nevšimnete. Někdy, si třeba podle stisku ruky udělám obrázek o tom jaký ten člověk asi je a následně se mi to potvrdí (nechme stranou sebepotvrzující předpovědi a další věci, takhle to ta paní prostě říkala).

Mě si přitom vybavila jedna moje vlastní (teď už vtipná) historka. Je sice už několik let stará, ale (v souladu s heslem zážitkových pedagogů: Zážitek nemusí být pozitivní, ale musí být silný) mám ji pořád v paměti.

Mám štěstí, že žiju v době, kdy se i celkem tlusté brýle dají udělat tak, že vypadají celkem nenápadně a relativně hezky. Jak bych vypadala dejme tomu před dvaceti lety, si nechci ani domýšlet. A což teprve, kdybych se narodila v době, kdy ještě žádné brýle nebyli? Třeba v rodině nějakého chudého chalupníka, který by si přivydělával výrobou knoflíků a celá jeho rodina s ním (tak si chudí horští chalupnící opravdu přividělávali)? Jsem ráda, za to co mám. Bez brýlí vidím objekty jako domy a stromy, ale nepřečtu ani veliká písmena na reklamních tabulích a z člověka, který stojí přímo naproti mě, vidí jen siluetu bez obličeje.

Jedou se mi však stalo, že jsem o svoje nepostradatelné pomocníky přišla. Bylo to v začátcích studia ne gymnáziu, kdy jsem (jedinkrát v životě) měla v brýlích opravdové sklo. A samozřejmně jako na potvoru my brýle začali všude padat (hlavně v koupelně na dlaždičkách). Jedou mi takhle spadli ve škole v umývárně a, ano, vzali úplně za své. Ještě je potřeba dodat, že jsem studovala zhruba 60 kilometrů od domova. Bylo jasné, se budu muset nějak dostat domů, neb vzniklou situaci bylo potřeba operativně řešit a z vyučování bych toho stejně moc neměla. Nejdřív jsem volala domů, ale bylo mi řečeno, že co jsem si nadrobila to si mám sníst, že pro mě rozhodně nikdo nepojede. Že stačí, že to budou muset platit.

Nejdřív jsem propadla zoufalství. Jak pojedu takhle sama vlakem? Jak si pro pána koupím jízdenku? Jak si přečtu, na kterém nástupišti vlak stojí? No, naštěstí mi pomohli hodně kamarádky, které mě posadily v podstatě až do vlaku, pomohly koupit lístek a ujisitly se, že to nějak zvládnu. Snažila jsem se vypadat optimisticky a řekla jsem jim, že kousek před naší stanicí je takový výrazný růžový barák, tak že poznám, že jsem doma (modlila jsem se, abych ten barák takhle z vlaku rozeznala), a že stejně vytupuju jen jednu zastávku před konečnou, takže nemůžu přejet moc daleko.

No, naštěstí dal Bůh člověku pusu, aby se v případě potřeby zeptal. I když jsem jela na známé trase, tak jsem se stejně pořád ujišťovala, že jsem zrovna tam, kde si myslíme, že jsem. Naštěstí jsem neviděla, jak se lidi kolem tváří (nejspší si museli myslet, že jsem negramotná a neumím si to přečíst). Jelikož se v mé peněžence zpravidla sejde více jízdenek, z předešlých cest, muselaj sem požádat paní v kupé, aby mi z nich vybrala ten zprávný, neboť drubné písmo jsem neměla šanci rozeznat.

A k těm spolucestujícím. Asi v polovině cesty si ke mně do kupé přisedla větší skupinka lidí (kolik jich bylo si nejsem úplně jistá, ale když se tam všichni vměstnali, seděla jsem úplně přimáčklá na kraji sedačky a nemohla se ani hnout. Byli všichni velmi rozjaření, jeli nejspíš z nějakého výletu, a podle toho jak se bodře zdravili s průvodčím (a podle témat hovoru) to byli nejspíš železničáři. Normálně si po vystoupení z vlaku nejsem za chvíli schopná vybavit, s kým jsem jela, nebo jestli jsem vůbec s někým jela. Ale u těhlech lidí (z nichž jsem viděla jen rozmazané šmouhy) si pamatuju skoro každé slovo jejich rozjařeného hovoru (vím, že poslouchat cizí hovory je strašně neslušné, ale ochuzena v podstatnou část zrakových vjemů (jedoucí krajina za oknem se mi jevila jako pustý prostor nějaké neznámé planety) jsem se upnula na jiné smysli. Do teď si pamatuju, jak byl chlapík, co seděl nejblíž ke mně cítit směsící piva a laciné kolínské.Růžový barák jsem naštěstí poznala, vystoupila jsem na zprávné zástávce a naštěstí se nade mnou doma smilovali a přijeli pro mě alespoň k vlaku (i když ty tři kilometry bez brýlí pěšky by byly jistě další nesmazatelný zážitek).

Z nějakého důvodu si na ty lidi občas vzpomenu. Je možné, že jsem někdy potom potkala někoho z nich, coby zaměstnance železnic, ale samozřejmně bych je nepoznala. Ovšem ta cesta s nimi. byl nesmazatelný zážitek. A navíc si od té doby dávám bacha. Na brýle, i na to, abyych si svůj zrak v rámci možností šetřila a neskončila takhle jednou na dobro.