Nespím, nejím (dobře to trošku kecám), neuklízím (no, to je spíš to už 22 let. ale teď mám aspoň o/výmluvu).
Hlavou se mi honi různé více či méně přiléhavé Biblické citáty jako třeba: ... a tam bude pláč a skřípění zubů, a tak všelijak podobně.
Ne, nepostihly mě ani neštovice ani vichřice, jen státnice.
Mám už z těch všech syndromů, vad, kompenzačních strategií, rehabilitačních metod, zákonů, předpisů a dalších věcí v hlavě pěkný guláš. A někdy mám chuť s tím seknout, spálit všechny knihy (nebo je alepsoň vyhodit z okna), vykašlat se na všechny kompenzační pomůcky a reedukační metody, odjete na nejbližší pustý ostrov (který pustý ostrov je neblíž Hradci Králové? Úplně nejlepší by byl pustý ostrov s přímím spojením hromadnou dopravou), vzít místo meteorologa v mongolské poušti, nebo alespoň prodavčky v Tescu, jít se ožrat, předstírat vlastní smrt (nebo alespoň ztrátu rozumu), nebo se prostě jen na všechno vykašlat.
A pak si vzpomenu na ty, kvůli kterým se to vlastně učím. Na lidi, co se do oblasti kompenzačních pomůcek, rehabilitačních metod a záludností našeho sociálního systému museli vpravit, aniž by si to sami vybrali. Na ty kdo neměli možnost nastudovat si všechno hezky z knížek a neměli na všechno tři roky, ale museli se všechno naučit za pochodu. Na ty pro které vady a poruchy nejsou teorie, ale drsná každodení realita. Na ty kdo museli proti své vůli vštřebat víc informací z anatomie, ošetřovatelství, sociální práce, psychiatrie, psychopatologie či rehabilitace, než je pro laika zdrávo.
...vaše dítě ma syndrom XY, nashledanou.
...bohužel už nejspíš nebudete nikdy chodit, hm, hezký den.
...maminka má alzeheimra, nějak si s tím poraďte.
Život se neptá a nemůžete z něj dát výpověď. Ani nenabízí další termín v srpnu (nebo kdykoliv jindy). Holt se musí žít.
Nechci propadnout lacinému sentimentu a litování (litování je podle mého názoru neproduktivní a málo užitečná činnost) ani výkřikům jací jsou lidé s postižením (a jejich rodiní příšlušnínci) borci (i když často jsou). V mých očích nedělá z člověka borce to, že má nějaké postižení, ale to, že dokáže překonávat překážky a jít dál, i když cesta je nepohodlná a divně se kroutí.
No a státnice člověka borce nedělají určitě. Ta trocha učení mě určitě nezabije (ale možná mě posílí).
:) moc dobré..
Díky za článek! Teď, když se učím na státnice mi bodlo zamyslet se nad tím, proč to všechno vlastně dělám. Ne, opravdu to není kvůli mně! Mám od Boha prostě nějaké dary, které chci využívat ku prospěchu vlastně cele spolecnosti. A takový cíl dává silu těch 11 dni do statnic vydržet...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.