Můj rok s dětmi

ŘÍJEN:Jsem plná energie a nápadů. Jsem hrdá, že mám práci v oboru ještě před ukončením studia (že jsem byla jediný zájemce na mojí hrdosti nic nemění). Poctivě připravuju program, pročítám různé knihy o výchově, snažím se aby  všechno  bylo pokud možno orignální, vzdělávací zábavné. Snažím se děti naučit novým básničkám a písničká, navzdory tomu,  že většina umí sotva mluvit. Jsem do práce fakt  zapálená ni přes to, že všude vládne chaos, děti  řvou jen mě vidí a na každé procházce jsem jednou nohou v kriminále, protože děti si (snad zatím) nezvykly mě poslouchat. Modlím se, aby se nikdo nevykoupal v kašně, kolem které chodíme do parku a která děti magicky přitahuje.

LISTOPAD: Z růžového obláčku se pomalu začínám snášet na zem, ale ještě pořád mám  spoustu energie a nápadů. Od supr trupr originálních programů se pomalu začínám uchylovat ke starým osvědčeným hrám a aktivitám z dětství, ale dětem je to zdá se jedno. Stejně veškerý program bojkotují, ale to neva, to se poddá, hlavně že ráno řvou už trochu míň. Občas vymýšlím program až večer předem. V kašně vypouštějí vodu, občas do ní s dětmi vlezeme a běháme tam, je to legrace.

PROSINEC: Jsem unavená. Ráno se vleču do práce a přemýšlím, kde je chyba, jestli v dětech, neb ve mně. Pokroky (na obou stranách) minimální. Rodiče se na mě začínají koukat podezřívavě, když děti ráno stále pláčou. Program vymýšlím až cestou do práce, nebo dětem rozdám pastelky ať si kreslí, stejně je jim to jedno. Ještě, že budou ty Vánoce. Měla jsem tuhle práci nechat někumu schopnějšímu.Na procházce naházím děti do kašny a nechám je tam běhat, alespoň mi neutečou.

LEDEN: Přes Vánoce jsem nabrala novou chuť do práce. Děti mě zdá se vzaly  definitivně na milost. Už moc nepláčou a někdy vypadají docela rádi, že mě vidí. Začínám mít pocit, že už nám to spolu docela jde. Znovu začínám vymyslet originální  program. Hurá venku je sníh. Jen kdyby toho oblečení nebylo tolik. Kdo se mám v těch šáličkách a rukavičkách vyznat? Procházky trvají tak 20 minut (po dvakrát tak dlouhé době oblékání), pak se beznadějně mokří (kdo by odolal válení sudů ve sněhu, že?) vracíme usušit. Kašna je plná sněhu

ÚNOR: Všechno se ustálilo a běží to. Jsou lepší a horší dny. Ohledně programu jsem realistická. Používám hlavně notoricky známé hry a říkanky, například Kolo, kolo  mlýnský. S potěšením reflektuji, že děti jsou samostatnější a dělají všeobecné pokroky. Většina začíná obstojně mluvit, což má i své nevýhody (rodiče se dozví i věci, které bych raději držela v tajnosti). Procházky stále  trvají 20 minut. Sním o jaru a o tom, že dětem oblékám jen sandálky a klobouček.

BŘEZEN: Všechno pokračuje v zajetých kolejích. Oblečků začíná mírně ubývat. Místo od sněhu se teď obvykle vracíme mokří a špinaví od bahna.

DUBEN: Práci si celkem užívám, raduju se z pokroku, který děti dělají a začínám zkoušet náročnější aktivity (například výrobu pomazánky). Je mi trochu líto, že za 3 měsíce bude konec školního roku. S oblečky je to poněkud komplikované. Děti jsou vybaveny pro všechny možné varianty počasí. Zdá se, že většina jejich šatníků se přestěhovala do školky a v poličkách se nachází všechno, od kraťasů po oteplovačky. Jak z toho má jeden něco vybrat? (Výběr komplikuje i fakt, že počasí se mění i během proházky, takže nejlepší by zřejmně bylo vzít si ten  ranec šatvstva s sebou na vycházku. Vypadali bychom ovšem jako arabský second hand).

KVĚTEN: S přibývajícím sluníčekm jsou děti nějak čím dál divočejší. Opět vymýšlím aktivity večer předem, nebo cestou do práce. Jsou už natolik samostatné, že zřejmně začínají mít pocit, že učitelku celkem nepotřebují. Ven mají děti obvykle svetřík, či lehkou bundu, jen nejúzkostlivější maminky dávají pořád kulicha a zimní boty. Vidina konce školního roku už není tak nelákavá. V parku opět napouštějí kašnu, snad tam nikdy nespadne.

ČERVEN: Moji sny se naplňují. Děti mají jen sandálky a kloboučky, které si navíc navlečou sami. Jsou samostantné, šikovné, upovídané a k sežrání roztomilé. Já jsem vyčerpaná, protivná a nemám žádné nápady na program. Snažím se po svačině vypadnout ven a být tam co nejdéle. Z koupání v kašně už strach nemám, než by přišli rodiče, byli bychom suší. Je mi trochu líto, že rok končí, ale hlavně se už těším na prázdniny. Díky Bohu, všichni jsme to ve zdraví přežili (tedy snad jsem to nezakřikla).