Převážně nevážně vážně o zážitcích speciálně pedagogických i jiných

Běhám, běháš, běháme

16. 2. 2018 22:27

     „Umíte rychle běhat?“ (ředitelka školky si mě zkoumavě prohlíží) „Docela ano“ říkám sebevědomě a v duchu se té otázce usmívám. „Ve speciální třídě jsou rychlé nohy opravdu potřeba“. (Určitě přehání, dohnat pětileté dítě přece nemůže být taková fuška).

Jak často si na ten náš první rozhovor vzpomínám. Tenkrát jsem ještě nevěděla. Nevěděla, jak naivní je moje začátečnické sebevědomí (a zdaleka nejen co se týče běhu). Nevěděla, jak rychle dokáže utíkat autista, když se vyděsí. Nevěděla, že občas budu mít chuť utéct někam hodně daleko, někam kde nebudou žádné šílené děti. Nevěděla, že občas mi v polívce přistanou kostičky z lega, že někdy budu brečet a někdy si budu připadat jako blázen. Nevěděla, kolik legrace, smutku, naděje beznaděje, strachu, nadšení, únavy, úlevy, radosti i nadšení se dá v takový speciální třídě zažít a jak rychle se tyhle pocity můžou mezi sebou střídat. Nevěděla, jak potěší prosté oslovení: Lído od dítěte, které vypadalo, že vaši existenci celkem úspěšně ignoruje. 

A vím jedno: Ředitelka měla pravdu. Rychlé nohy jsou potřeba. Uvědomuju si to, když ráno běžím na autobus, protože vím, že kolegyně je tam momentálně s našimi šílenými miláčky sama a kdyby mi autobus ujel, bude tam sama ještě o půl hodiny dýl (a vím, jak může být taková osamělá půlhodina s naší demoliční četou dlouhá).

Uvědomuju si to, když klušu po schodech do prvního patra, abych co nejdřív zjistila, kolik dětí máme a jak jsou naladěné.

Uvědomila jsem si to tehdy, když jsem honila po školce dítě, které se z nějakého důvodu celé svléklo, běhalo po školce a strašlivě u toho ječelo.

Uvědomuju si to, když ke mně přijde vietnamský klučina a s lišáckým úsměvem mi svojí legrační češtinou sděluje: Máš babu!

Uvědomuju si to, když se snažím sehnat rozdivočelé děti ze zahrady domů (teda do školky).

Uvědomuju si to, když honím na procházce dítě, které uteklo.

Uvědomuju si to, když si hrajeme na honěnou.

Uvědomuju si to, když vidím paní učitelku důchodového věku, která se u nás snaží pracovat, jako asistentka pedagoga zoufale šourá za dětmi, které jsou to dobou už ovšem dávno v trapu. 

Takže, pokud uvažujete o tom, že byste někdy v životě chtěly být speciálními pedagogy,tak zcela nepostradatelné jsou laskavé srdce a zdravý selský rozum, ovšem rychlé nohy taky nejsou od věci. (Pokud vaše cílovka nejsou osoby s tělesným  postiženým,ale tam jsou zas nevyhnutelně  třeba silné paže).

     

Zobrazeno 1152×
Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková