Sedím ve stojícím trolejbusu. Nějak se ne a ne rozjet, trčíme tu už 3 minuty navíc. Tak si krátím chvíli okouněním z okýnka. Pozoruju lidi za oknem. Dospělý, školáci jdoucí ze školy, důchodici, maminky s kočárky...
Pak mi můj pohled padne na na asi ročního chlapečka batolícího se kolem zastávky.Spolu s ním ne tu ještě parta větších dětí, možná ho mají na starosti, rodiče, ani jiné dospělé nikde nevidím. Štráduje si to kolem zastávky na svých legračních křivých nožičkách a navzdory nejisté chůzi má hlaviču hrdě vztyčenou na horu. Rozhlíží se kolem se, jakoby říkal pojď světe, tady mně máš. Nemůžu se na něj vynadívat. (Najednou mi zpoždění nevadí, teď by tu klidně pro mně za mně mohl trolejbus stát třeba dalších 10 minut navíc, pohldu na děti se prostě nikdy dost nenabažím).
Když tu náhle...facka jako hrom. To jeden z bandy výrostků napřáhl po pacholeti ruku až si bezmocně sedlo na zadek. Nechápu...sama jsem se té nečekané rány z čistého nebe (doslova, děcko nedělalo nic, čím by mohlo někoho vyprovokovat) strašně lekla, co asi teprv ten maličký? Mám chuť vyskočit a dítě utěšit, ale trolejbus se dává do pohybu....Ale nejde mi to z hlavy...proč? Proč ta nečekaná obrovská rána na dětslou tvářičku? A co asi udělá taková rána z čistého nebe s dětskou duší? Jak se v ní ta necitlivá ruka otiskne? Kam se pak poděje důvěra ve svět? A neutrží nakonec každý někdy takovu pomyslnou facku od života? Co byla ta moje facka? A co lidi, kterým jsem tu pomyslnou facku udělila já (i takový bohužel po světě chodí)? Musí se po ní člověk nutně zatvrdit, nebo ji může překonat a jít dál? A co ostatní lidi kolem, všimli si? Otáze je mnoho. Pořád mě strašlivá nesmyslá rána pálí v duši, ikdyž vůbec nebyla pro mně.
Tak snad maličký...snad ti ta strašná rána nesebrala odvahu a chuť batolit se dál a jít na křivých nožkách vstříc velkému světu...
:-(
To je strašně moc dojemný příběh.
Bohužel je pravdivý:(
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.