Měsíc ve "špitále"

     Ne, nepostihla mě žádná  nemoc, či  úraz. Postihla mě pouze odborná praxe. Takže už skoro měsíc docházím na dětskou kliniku a pod vedením dohledem místních vychovatelek se snažím dětem trochu zpříjemnit zdejší  nechtěný pobyt.

      Práce vychovatelky v nemocnici se od té běžné, prováděné povětšinou ve školských zařízeních v mnohém liší a zároveň vlastně tak moc  neliší.

Každé ráno se musím převléknout hezky do bílého, takže  mě pak kolemjdoucí, kteří nevědí co jsem zač oslovují sestřičko (musím se tomu pokaždé v duchu usmát. Já a sestřička:) 

    V nemocnici nemůžete vždycky dělat co byste chtěli. Všechno se musí podřídít omezeným podmínkám a zdravotnímu stavu malých pacientů. Vládnou zde doktoři, při pedagogické práci se musíte podřídít jejich rozhodnutí. Možnosti jsou omezené. Každý den přináší něco nového, některé děti odcházejí a jiné přicházejí, situaci se neustále mění a vy se jí musíte rychle přizpůsobit.

Ale děti jsou zůstávají dětmi. I v nemocnici. Mají svůj dětský svět, dětskou fantazii plnou nápadů. Chtějí si hrát, smát se.Někdy je trápí strach a obavy, jindy srší dobrou náladou. Občas zlobí, nebo jsou protivné. To je stejné jako všude jinde.

       Reakce na váš příchod   jsou různé. Malé děti jsou většinou rádi, že se jim věnujete. Nadšeně malují, vyrábí, hrají hry. Protože narozdíl od jiných lidí v bílém jim nepícháte injekce ani je nenutíte polykat léky, snadno se pro ně stanente oblíbeným členem personálu. Puberťáci se občas tváří otráveně. Nejradši by celý den koukali do tabletu, nebo sledovali v telvizi žlutou americkou rodinku. 

Potkáte tu děti, které tu uvízly jen nakrátko, díky zlomené noze, nebo zánětu slepáku. Je jim, smutno, není jim dobře, nemoc jim pokazila plány na zimu. Ale těší se, že je brzy pustí. Kdy budu moct jezdit na kole? (Na tuhle otázku většinou s úsměvem říkám, že nejspíš až na jaře:) Dostanu se tuhle zimu ještě na lyže? Ach jo. U nás jsou zrovna jarní prázdniny. Nenašla si Anička jinou kamarádku, zatím co jsem pryč? To jsou otázky, které je trápí. Zakrátko budou žít jako dřív a na nemoc si ani nevzpomenou.

   Pak tu jsou děti, které tu nemoc uvěznila na dlouho. Bílé pláště a vůně desinfekce jsou pro ně běžná věc. Část z nich je tu už po několikáté, v nemocnici se cítí jako doma. Narazíte na zkušené nemocniční harcovníky, v nemocnici ztrávili víc času než doma. Doktoři a sestry jsou pro ně staří známí. Ale vy jste pedagog, nejsou to pro vás pacienti, ale děti. Hrajete si s nimi stejně, jako by ste si hráli jinde. Doufáte, že trápení alespoň na chvíli ustoupí do pozadí. Radujete se, když se ozve smích, nebo když děti vymyslí nějakou rošťárnu. 

     A pak je tu jedno  zvláštní oddělení. Při vyslovení jeho názvu vás trochu mrazí. Mrazí vás, když jdete kolem a čtete nápis : HEMATOONKOLOGIE.  Tady děti neuvíznou na dny, či týdny. Čas tu běží jinak. Děti tu mohou strávit měsíce, snad roky? A kdo ví možná.... Ale i tady jsou děti které si chtějí hrát. Takže jednoho dne vstoupíte i sem. Za bílé dveře, za nimiž platí jiná trochu jiná pravidla než venku. Dokonce jiná pravidla než na ostatních odděleních nemocnice. Vládne tu přísná paní hygiena. Dřív než vejdete do pokoje navštívíte malou místnost. Vypadá jako kouplena. Ale je to desinfekční místnost. Desinfekce, rukavice, rouška...Jako vychovatelka nejste na takový úbor zvyklá, připadáte si trochu zváštně. Ale jinak to nejde.

    Vstupujete dovnitř. Místnost je malá. Vlastně je to spíš plastiková krabice než místost. Na posteli leží kluk. Může mu být tak 13 - 14 let. První čeho si všímáte, je že má vlasy. (To ve vás, tak trochu iracionálně, vyvolává úlevu, sami si nejste úplně jistí proč). Zdá se, že ho váš příchod potěšil. Rozhodujete se, že budete hrát kostky. Z kluka je cítit taková zvláštní dychtivost. Jako by říkal: Ty jo, já hraju opravdový kostky! Vysvětlujete pravidla, začínáte hrát. Kluk chápe rychle, hra má spád. Padají z něj přesně takové hlášky, jaké byste do člověka jeho věku při hře čekali. Raduje se když vyhrává, když prohrává, je vidět, že ho to trochu naštvalo. Slyšíte škrundání v nějaké hadičce, hučení větráku. Ale to jsu jen provozní zvuky, ve skutčnosti se soustředíte havně na hru. Přichází lékař a baví se s chlapcovou maminkou.  Mluví o trombocytech a nějakých číslech. Ta se vám míchají s čísly, která právě padla na kostce. 

   Loučíte se. Kluk i jeho maminka děkují, že jste přišla. Ale je to jiné dík, než slýcháte běžně. Je z toho cítí opravdový vděk. Kluk říká, že ho hra bavila a ptá se, zda přijdete zase. Odcházíte. Odkládáte roušku a rukavice. Vracíte se zpátky do normálního světa. A překvapeně zjištujete, že navzdory strachu s nímž jste se vstupovali, navzdroy vlastnímu očekávání se cítíte nabývale nabytí energií. Že i když jste dvakrát prohráli, tak jste si už dlouho s nikým tak dobře nezahráli. A máte zvláštní pocit. Pocit, že dneska jste (možná poprvé a naposled v životě) dělali něco, co mělo fakt smysl.

     (Teprve dodatečně, jsem se od vychovatelky dozvěděla, jak moc bledě na tom ten kluk je a co má už za svůj krátky život za sebou. O to víc doufám, že mu moje krátká návštěva přinesla alespoň trochu radosti.)